Motocykly ČZ dokážou posloužit pro dálkové cestování i dnes. Na dálkovou cestu z Česka do Austrálie a možná i na Nový Zéland se na motocyklech ČZ 150 c vydali Marek Vantuch s přítelkyní Ivankou.
Jak udržovat CZ 150 C na cestě do Austrálie
Z Čech do Austrálie na motocyklech ČZ 150 c
Autor: Marek Vantuch
Cestovní denník: www.vantuch.cz
Cestovní denník na Facebooku: www.facebook.com/cesta.do.australie
Cesta na šedesát let starých strojích přes půl světa si vyžádá spoustu údržby, to nám bylo jasné. Rozhodli jsme se na cestu pořádně připravit a dát si několik sezení s naším mechanikem Tomem, který nám stroje připravoval. Všechno jsme naplánovali, určili jsme si harmonogramy příprav a pak mi paní nedala přednost a já označkoval pneumatikou zadní dveře a helmou zadní sloupek auta. Díky zlomené vidlici zetku odvezla Ivanka v kufru Citroënu Saxo a mě odvezla záchranka. Harmonogram se rozsypal a když už jsme se nemohli naučit všechno, šli jsme všichni radši na pivo.
Když jsme vyrazili, věděli jsme, jak správně nastavit řetěz a vyměnit olej. S těmihle znalostmi jsme úspěšně dojeli až do Černé Hory, kde začala zlobit spojka na černé Zetce. V rámci hluboké starostlivosti a nedostatku nářadí jsem se rozhodl problém ignorovat a dojeli jsme až do Izmiru v Turecku. Našli jsme si servis a začali řešit,proč při rozjíždění škube spojka. Když se na to koukám zpětně, nejspíš to bylo způsobené nedostatkem oleje. Pánové servismani to ale vzali z gruntu, vyměnili gufero a pak dlouhé hodiny zkoumali, proč spojka při rozepnutí pluská. Rozhodli se vyřešit to povolením matek na spojkovém koši a uzavřít tím opravu jako zdárně dokončenou. Když jsme pak o měsíc později jeli Íránem, zjistili jsme, jaká byla zásadní chyba nechat Turky na motorku sáhnout.
Jeli jsme nočním Íránem, z mého motoru se ozval příšerný šramotivý zvuk a přestala mi fungovat spojka. Zvládl jsem dojet k nejbližšímu obchodu, kde jsme se zeptali, jestli někde v okolí není hotel, protože nám bylo jasné, že v noci nic nevyřešíme. Hotel tam sice nebyl, ale obchodník se nás rozhodl ubytovat ve svém domě. Po projevu neuvěřitelné íránské pohostinnosti,zahrnující nekonečné chody jídla a perfektní nocleh, jsme ráno zjistili, že jedna z matek, kterou nám Turci tak profesionálně nepřitáhli, se povolila a vybrousila do víka krásné kolečko. A brousila by do dnes, kdyby se nakonec neulomil celý šroub. Spočítali jsme si, že se matka povolila po nějakých dvou tisících kilometrech. Ve spojkovém koši zbývalo pět funkčních šroubů, takže jsme tři naproti chybějícímu povolili a věděli jsme, že pár set kilometrů do Tabrízu by mě měly s rezervou odvézt. Tam se nás ujal automechanik a provezl nás po všech místních strojařských obchodech.
Měli jsme plán: Vyvrtáme závit, do kterého zalepíme uříznutý šroub. Samozřejmě jsme měli smůlu a byl zrovna pátek a tím pádem v muslimské zemi bylo všechno zavřené. Otevřeno měl jen starší pán, který nám místo závitu pětky udělal nějakou čtyřku a my na tom byli ještě hůře než na začátku. Naštěstí jsme další den našli pořádnou dílnu, kde jsme po vyzvednutí spojkového koše nebyli schopní zjistit, který šroub byl vlastně ulomený. Ještě jsme si nechali napružit novou pružinu, protože ta původní to taky nepřežila. Když jsme ji ale zkusili namontovat, zjistili jsme, že pružiny jsou prostě moc velké a ono to přitáhnout pořádně nejde, takže jsme si nechali udělat novou sadu kratších. Všechno jsme dokončilii a když jsme vyrazili, spojka zase přestala fungovat. Měl jsem toho už po krk a rozhodl jsem se ten den to už prostě dojet bez spojky na prasáka. Po Íránských dálnicích to bylo v pohodě, jen ve městě Zanjan bylo docela nanic se pořád rozbíhat v hustém provozu. Tentokrát to naštěstí byla jen hloupost, upiloval se zoubek na podložce, kterou se upevňuje matka hřídele spojkového koše.
Spojka se znovu ozvala až v Indii, kdy jsem musel přes spojku vyjet jeden šílený kopec a vysloužil jsem si dvě lamely, které se v rukou rozpadaly na prach. Náhradní jsme měli, to by problém nebyl, ale tentokrát byly pružiny zase moc slabé. Naštěstí jsme si předchozí sadu schovali a teď se hodila. Jenže to zase nebylo tak jednoduché. Nová íránská pružina byla silnější, než ty ostatní a bylo potřeba to nějak vymyslet s podložkami. Jezdit s tím ale šlo, takže jsme to odložili na údržbové tři dny, které jsme si vyhradili před vstupem do Barmy. Všechno by bylo v pohodě, kdyby mi omylem neupadla jedna matka šroubového koše. Nebo tedy problém byl, kam mi upadla. Její destinací se stala indická stoka. Z následných pokusů o nalezení matky mi je zle ještě dodnes.
Matku jsme samozřejmě nenašli a tak jsme ji zkoušeli někde koupit nebo nechat vyrobit, ale v Imphalu na východě Indie byli všichni nepoužitelní. Skončili jsme s dalším dočasným řešením – přitáhnout tam prostě matku a doufat, že to vydrží. V době psaní článku ještě stále držela a už jsme měli objednanou novou sadu, která v kapsách našich přátel teď putuje po Vietnamu a Kambodži. Shledáme se snad brzy v Thajsku a tenhle spojkový epos tím bude konečně zakončen.
Další nekonečný příběh jsou zadní blatníky. Když mi na motorce zadní kolo dřelo o blatník, musel jsem odstranit odrazku spolu s jejím držákem. Jak jsme postupně utahovali řetěz a posouvali zadní kolo, byla odstraněna i spodní část blatníku. Jenže on problém asi byl v šroubku, který měl blatník držet v rámu a který jsme vytratili na obou motorkách. Samozřejmě bez toho, abychom si toho všimli. Když jsme si toho všimli, mysleli jsme si, že tam ani být nemá. Výsledkem bylo, že jsme si díky rozbitým cestám postupem času vybrousili kufry zatíženým, padajícím blatníkem drážky do pneumatik.
Když jsme si uvědomili problém, na červené motorce šlo vše přišroubovat jednoduše. V podhůří Kačkaru se zrovna stavěla nová silnice, což bylo zároveň špatně i dobře. Kvůli dírám se nám postupem času šroub povolil a nakonec vytrhl skrz blatník. Tady se dostáváme k pozitivní stránce místní výstavby, protože jsme se zeptali dělníků, kde bychom tady mohli něco svařit. Sehnali předáka, který mě odvezl i s blatníkem k centrále, navařili jsme železný plát jako podložku a pak nás ještě pozvali do jejich kantýny na večeři. U černé motorky šroub v rámu vůbec nedržel, protože závit byl úplně na kaši. Vyřešili jsme to až v Arménii, v Jerevanu, kde jsme koupili závitníky a nacpali tam desítku. Ani to ale nebylo dostatečné a kousek od Jerevanu jsme šroub museli zase vyndat, protože se samovolně povoloval. To ale nebylo nic, co by nevyřešilo lepidlo na kovy.
Blatníky se nám znovu ozvaly v Pákistáně. Blížili jsme se k vesnici Noh Kundi, kde rádi unášejí Češky. Naštěstí je Ivanka Slovenka a tak se nemusela bát, když ji zadní blatník prasknul a rozpůlil se. Jednou rukou si přidržovala držák kufrů a pomaličku dojela až do vesničky, kde jsme kufry naložili do auta našich německých přátel, kteří měli společnou cestu. Tam se kufry vozily až do středního Pákistánu, města Jakob Abad. S policejním doprovodem jsme obě části blatníku nechali svařit, zatmelit a přestříkat. Výsledek byl parádní. Pokud byste chtěli něco nastříkat, doporučujeme.
Další problém přišel v Nepálu, kdy jsem si zase vytrhl díru do blatníku já na své černé zetce. Vyřešil to pořádný plechový plát a vyztužení ze spodní strany, abychom to snad konečně už nemuseli řešit. Jenže červený blatník na tom taky nebyl moc dobře. Když jsme ho jen nechali poopravit a nevyztužili jsme ho, po pár dnech nám při odjezdu z Káthmándú zase prasknul. Protože jsme byli daleko od civilizace, stáhli jsme rám kufrů k rámu popruhem a bez problému jsme dojeli. Podle mě bychom tak mohli jezdit dodnes, ale Ivanka trvala na tom, že to někde zavaříme. Našli jsme opravárnu náklaďáků a nechali jsme blatník vyztužit ve stejném stylu jako ten na černé motorce, čímž jsme snad blatníky uzavřeli.
Jinak je jízda na Čézetách vlastně rutina. Pořád měníme olej, čistíme karburátory a vzduchové filtry a snažíme se přijít na to, proč to zrovna tentokrát nejede. V Pákistánu se maximální rychlost černé motorky snížila ke čtyřicítce a museli jsme odkarbonovat motor, protože do výfuků už vedly jen milimetrové dírky. V Indii se nám po třech dnech prací na motorkách, kdy jsme si mysleli, že už jsou zase nezničitelné, vysypalo na červené ložisko spojkové hřídele a tak jsme museli nakládat na kamión a doufat, že to všechno nějak opravíme, protože jsme za dva dny měli domluvený vjezd do Barmy. No a teď se snažíme vymyslet, jak co nejspolehlivěji vypálit výfuky a doufáme, že nám zase trochu stoupne maximální rychlost, protože už to zase moc nejede.
|
|
«
|
FOTOGALERIE
|
»
|
|
|
|
Podpořte MotoMagazín investováním do reklamy na jeho stránkách. Nabídněte své produkty širokému spektru zdejších návštěvníků. Nabízíme širokou škálu možností. Od obrazové reklamy, přes textovou až po PR články.
|
|
DISKUSE K ČLÁNKU
|
|
Provozovatel serveru nenese žádnou dopovědnost za obsah vložených příspěvků
|
|
| Pouze pro založení nového diskusního tématu |
|
|
|
