Motocykly ČZ dokážou posloužit pro dálkové cestování i dnes. Na dálkovou cestu z Česka do Austrálie a možná i na Nový Zéland se na motocyklech ČZ 150 c vydali Marek Vantuch s přítelkyní Ivankou.
Jak připravit ČZ 150 c na cestu do Austrálie
Z Čech do Austrálie na motocyklech ČZ 150 c
Autor: Marek Vantuch
Cestovní denník: www.vantuch.cz
Cestovní denník na Facebooku: www.facebook.com/cesta.do.australie
Byli jsme dva, já a má slovenská přítelkyně Ivanka. Věděli jsme, že chceme dojet do Austrálie na motorkách. Plán byl jednoduchý – Balkán, Turecko, Irán, Pákistán, Indie, Myanmar, Thajsko, Malajsie, Indonésie, Východní Timor a lodí do Austrálie. Všechno by mělo být možné projet, jen z Pákistánu jsme měli respekt a hraniční politika Myanmaru byla nepředvídatelná. Hlavní problém byl vybrat, co nás tam bude schopné dovézt.
Motocykly nebyly pro cestu kolem světa nijak upravovány. Pouze byly doplněny o rozměrný nosič zavazadel, svařený z pásové oceli, připevněný k sériovému nosiči zavazadel.
Ptali jsme se pár lidí, jaké stroje vzít. Většinou jsme slyšeli buď BMW GS nebo HondaTransalp. Po padesáti tisících kilometrech vyměnit olej, to bychom si mohli ještě dát pár koleček okolo Austrálie – nuda. K tomu tyhle motorky váží s kufry přes čtvrt tuny, takže bych s nimi měl pořádné problémy. Obzvlášť když mé veškeré zkušenosti byly z přejezdu jihovýchodní Asie na šedesátikilové „Hondě“ Win 100cc. Nemluvě o tom, že Ivanka by se svými padesáti kily měla ještě větší problémy a v době plánování ani nezačala s moto-školou. Chtěli jsme taky něco českého, nebo tedy československého a ideálně jednoduchého, abychom to byli schopni na cestě lehce opravit.
Mohli jsme si vzít nějakou JAWU, ale s tím jezdí každý a my přece chtěli být originální. A k tomu jsme chtěli něco opravdu starého. Objevil jsem na internetu obrázek ČZ 150C a zamiloval jsem se. Kamarád mě od ní odrazoval a nutil mě, abychom si vzali alespoň Péráka, ale já si nedal říct a nakonec jsem koupil pěkně vypadající kousek od jednoho chlapíka. Jakožto laik jsem samozřejmě neprohlédl pěkný vzhled a motorka byla ve skutečnosti v katastrofálním stavu. Už ale nebylo cesty zpět. Sehnali jsme ještě jednu zetku v před-renovačním stavu, čímž jsme si chtěli ulehčit cestu. Přeci jen je jednodušší vozit s sebou jen jednu sadu náhradních dílů.
Takže jsme skončili se dvěma odpruženými ČZ 150C v dezolátním stavu – černá a červená. Potřebovali jsme je upravit tak, aby přežily 30 000 km a uvezly všechny naše věci. Na historickou korektnost jsme moc nehleděli s ohledem na finanční náročnost a předpoklad, že na konci cesty stejně budou pěkně oklepané. Celé přípravy nám trvaly asi rok. Zatímco jsme plánovali cestu, náš mechanik Tomáš připravoval stroje. V černé jsme museli vyměnit celý motor, ten starý se vydal na pouť do vysokých pecí skrz sběrný dvůr. Hned za ním šly zapalování a koupili jsme VAPE. Motory šly samozřejmě na výbrus, vyměnili jsme řetězy a s nimi většinu ložisek.
Velkým problémem se ukázaly být pneumatiky. Devatenáctky se sice sehnat dají, ale MITAS i HAIDENAU dělají spíše cestovní modely a my potřebovali něco, co nás v nejhorším proveze i pískem. MITAS má sice modely, které by šly na naše ráfky nasadit, ale nevešly by se do blatníků. Naštěstí PIRELLI vyrábí model Scorpion MT 90/90 - 19, který sice moc prostoru navíc nenechává, ale vešel se. Další plus je, že Zetky s nimi vypadají velmi drsně. Po tom, co nám při testovací jízdě začaly střílet dráty, jsme nechali komplet přeplést všechny kola a vyměnit ráfky, které jsme k tomu nechali vyvážit a duše napustit samozalepovací tekutinou.
Při zajíždění motoru se mi ještě povedlo černou zetku zkrátit o dvacet centimetrů o zadní dveře auta, které mi nedalo přednost. Přední vidlice to nevydržela a téměř se rozpůlila, takže jsme pár měsíců před výjezdem museli shánět novou. Spolu s vidlicí jsme sháněli náhradní díly, pro každou motorku extra primární i sekundární řetěz, jedna zadní rozeta, nějaká ložiska, karburátor a spousta různých těsnění. K tomu náhradní pneumatika a spousta nářadí na cesty. Tohle všechno jsme potřebovali někam uložit. S ohledem na bezpečnost jsme se rozhodli pro hliníkové kufry na rámu připevněném ve stupačkách a na zadním nosiči. Když tam mohl jezdit člověk, proč by nosič neuvezl kufry. To jsme si alespoň mysleli.
Na baterku jsme napojili auto zásuvku, dobalili jsme spoustu oblečení, benzínový vařič a ešus, notebooky, foťáky a kamery, interkomy do helem, stan, spacáky a karimatky. Pod tašku s oblečením jsme schovali Carnet de Passageen Duanea nějaké dollary, oblékli se do motorkářského a usadili se na naše nově přešitá kožená sedla. Plni očekávání jsme vyrazili na pět a šedesátnících z Ostravy do Brna, z Brna do Bratislavy a pak do neznáma.
|
