MotoMagazín přináší exkluzivní rozhovor s Janem Křemenem, autorem chystaného románu Kubánec.
Kubánec
Autor: Jiří Bartuš
Když jsem se před nedávnou dobou dozvěděl, že se u nás někdo chystá vydat román o životě motorkáře před rokem 1989, neváhal jsem a autora chystaného románu jsem kontaktoval. V emailu jsem mu napsal, že bych rád jeho budoucí audioknihu podpořil, a ať mi napíše, co by chtěl na MotoMagazínu zveřejnit. Za pár hodin přišel tento email:
Podpořte: Původní úsměvný český román o životě motorkáře - audioknihu vyprávějící příběh starý více než 35 let, který svými kresbami doprovodí Petr Urban...
"Nežili tu mezi námi pouze svazáci, pionýři a přisluhovači..., ale i motorkáři a další fajn lidi... Třeba hospodští... Kašlali jsme na všechno, protože jsme měli svůj svět. Svět motorek a kamarádů. Tam nám bylo dobře." S úsměvem a lidsky o tom vypráví Kubánec: "Omlouvám se všem milovníkům spisovné češtiny. Nemůžu napsat, že to stálo za lejno, když to stálo za hovno." A navíc dodává: "Nebyli jsme žádní svatouškové, ale svatouškem není v určitém období žádnej kluk."¨
Proč tady otravuji a žádám o vaši podporu?
Když jsem rukopis dal přečíst několika lidem - řekli, že tohle všechno prožili i oni. Opravdově a se zaujetím mě poté vyprávěli své příběhy, které prožili na dvou kolech. Nakonec mně vždy řekli: "Vidíš už jsem na to všechno málem zapomněl." A já si řekl, že by to přece byla škoda a proto jsem psal, upravoval a dopisoval i jejich příběhy. Teď je čas věc dokončit a to bez vás nepůjde.
Možnosti podpory vydání románu naleznete na www.startovac.cz/projekty/kubanec/
|
Slovo dalo slovo a nápad na rozhovor s Janem Křemenem byl na světě.
Co Kubánce nastartovalo k sepsání stejnojmenné knihy?
Jeden můj kamarád zveřejnil na jednom serveru fotografie z našeho mládí. Jiný je přinesl vytištěné do hospůdky a my se ten večer už nedokázali bavit o ničem jiném než o naší motorkářské pubertě. Přiznávám, že to bylo báječný a dokonce tu byl okamžik, kdy jsem zamáčkl slzu, když jsem poznal na jedné fotografii svého půlitra. Stačilo, že jsem z něj viděl světlo a chromové tubusy tachometru a otáčkoměru a ještě kousek.
Takže přiznáváš, že jsi právě ty Kubáncem a kniha vypráví tvé zážitky?
Na to se nedá úplně jednoznačně odpovědět. Kubánců tady bylo mraky. Každý měl svoje zážitky. Svůj život motorkáře. Svoji partu. Svoje místečko - kam rád jezdil. Vím o klukovi, kterému se říkalo Kubánec a bydlel někde v Mostě. Jinýho Kubánce znám z Liberecka a dalšího od Brna. Kubánec to jsou příběhy moje, příběhy mých kamarádů a příběhy mnoha motorkářů, které jsem slyšel, které si ti starší motorkáři vyprávějí a já to jenom všechno napsal, a vložil do života jednoho Kubánce a jeho partě.
Lidé v diskuzích píší, že to je jejich příběh, že to jsou oni, že si na to pamatují. Co ty na to?
Jen to, že jsme to tady prožili tehdy všichni. Když si chtěl motorku a neměl jsi kliku nebo někoho "známého", tak sis musel motorku prostě "postavit." Japonce jsi tady takřka nepotkal a co se týká HD, tak to co tady bylo, tak to tady většinou zůstalo od války. Prostě jsme žili za železnou zdí, kterou dokázala přeskočit jen málokterá motorka... Jak říkám kutit na motorce to byla nutnost. Jinak si chodil pěšky nebo jezdil autobusem.
Měnil by si něco na té době, kdy se z tebe stal motorkář? Kdy jsi poprvé vyjel z garáže na motorce?
Co ti mám říct? Když ti řeknu, že bych neměnil vůbec nic, tak už vidím ty diskusní příspěvky, že jsem byl zmetek, který zprznil motorku, protože jsem ji rozřezal a přestavěl. Spoustu dílů jsem vyhodil a udělal jiné z laminátu. Prostě v jejich očích budu bastard, který zničil půlitra i tu devadesátku. Takové skvosty, ale tenkrát jsme to dělali všichni. Sorry.
To jsi mě neodpověděl. Tak změnil by si něco?
Asi ne. Byl to vopruz, ale bylo to i fajn. Něco si se naučil. Pochopil. Získal kamarády. Naučil si se spoustě dovedností. To už dneska není v kurzu.
Jak to myslíš, že to není v kurzu?
No když jsi něco chtěl, tak si to musel vymyslet taky jak to uděláš? Z čeho to uděláš? Musel si vymyslet taky, aby to fungovalo. Pak si někde na to musel sehnat materiál. Někoho kdo to třeba uměl vysoustružit. Kdo v práci měl soustruh. Kdo se nebál, že ho mistr v práci sejme. A tak dále. Byl si konstruktér, technolog, mistr daného oboru, zloděj, pašerák, byl si prostě všechno. Dneska si na internetu najdeš co chceš. Objednáš. Zaplatíš kartou. A až ti to PPL nebo jiná kurýrní služba přiveze. Sedneš na mašinu a zajedeš do servisu, aby ti to tam namontovali. Ty jenom platíš.
To tě štve?
Neštve, ale je mi těch kluků líto. Přišli o něco, co jim žádné vyprávění nemůže přinést. Na druhou stranu to chápu. Motorky jsou dneska stejně složitý jako auta a mimo toho, že si na tu mašinu něco nalepíš už vlastně bez odborného servisu a patřičné zručnosti nemáš možnost cokoliv změnit. Všechno je zbytečně složitý. Čtu teď nějaký materiál o tom, jak auta budou vypadat za pár let. Budou jezdit samy a my tam budeme jenom sedět, ale já chci mít nadvládu nad strojem. Chci si to užít a ne tam sedět, jak u televize a čumět. Na tohle fakt kašlu, protože za chvilku někdo přijde s myšlenkou, že budou jezdit samy taky motorky.
To vypadá, že nemáš rád dnešní dobu. Tak starý zase nejsi.
Já dnešní dobu miluju, akorát jsou věci, který mě komplikují život. My jsme si s motorkami dělali, co jsme chtěli. Vymýšleli kapotáže a mraky jiných věcí. Můj kamarád si třeba udělal tehdy startér na půlitra. Byla to velká akce a startoval díky dynamospouštěči z Maneta, a i když to byl majstrštyk, dneska by se se zlou potázal. Tenkrát musel sehnat například i formaře a slévače. Dneska? Nic si nesmíš na mašině udělat, co by nedovolil výrobce a neprošlo by schválením. Na to my jsme kašlali, ale dneska tě zastaví policajt. Prohlídne si tvoji motorku. Potom zaloví v kapse. Vytáhne mobilní "chytrej" telefon a "vygooglí si" fotku tvý mašiny, jak ji prodává oficiální dealer a začne se tě blbě ptát, aby to nakonec dopadlo blbě a ty jsi přišel třeba i o papíry. Na technický je to taky samej počítač, focení a jiný věcičky, který ti komplikujou život, a hlavně ti berou svobodu. A co se stane? Nakonec se na nějaký to odlišení můžeš vykašlat. Prostě je to uniforma. Hrůza.
Zpátky ke Kubáncovi. Jak to s ním vypadá?
No Kubánec potřebuje ještě od lidí pomoc. Ještě nejsme v cíli. Ještě dost "korunek" chybí a lidi u nás nemají zrovna nataženou ruku, i když existují výjimky, kterým děkuji a jsem jim skutečně zavázaný. Díky Kubáncovi jsem se například seznámil s Liborem Novákem, který má v Sezemici svoje Moto Muzeum, kde má skoro 140 motorek a určitě by tam každý milovník dvou kol měl zajet. Má tam skvosty. Třeba šestiválcovou Hondu po které jsem dlouho toužil, ale věděl jsem, že je to neuskutečnitelný sen. Konečně ty jsi o ni taky psal. Libor mě hodně pomáhá. V životě jsme se neviděli a ke mě ho přivedl až Kubánec - a když ho přivedl Kubánec - věřím, že je to poctivej chlap. Vedle toho muzea taky obchoduje s moto pneumatikama (www.motopneu.cz), a to i s těmi pro veterány. Tak tohle je to, co mě přinesl například Kubánec a já jsem rád, že i dneska jsou mezi náma pořád ještě chlapy, co uměj podpořit a pomoci.
Až vydáš audioknihu "Kubánec," co bude dál?
Vedle toho, že jsem ti slíbil, že občas pro tvůj server napíši nějakou tu příhodu z dob minulých, tak budeme s Liborem Novákem a Petrem Urbanem připravovat knižní vydání Kubánce. A taky bych měl zmínit, že mě třeba napsal Karel Štrobl z Řecka a donutil mě tak, že jsem včera začal psát pokračování Kubánce. Bude se to jmenovat "Kubánec se vrací" a více neprozradím. Třeba mě to pustí, třeba to nedopíšu, třeba to všechno dopadne blbě a Kubánec skončí v šuplíku mého psacího stolu, protože se nepodaří dosáhnout cíle. Máme před sebou už jen pár dnů... a je to pěkná šichta. Denně trávím několik hodin na internetu a FCB - všude otravuji a žádám podporu. Na druhou stranu musím říct, že mě Kubánec donutil po dlouhé době k stanovení cíle a já si za ním jdu jako tenkrát.
Líbí se ti MotoMagazín?
Líbí. Není to lichotka. Jste profíci. Články co tu máte mají hlavu a patu. Opírají se o fakta, která umíte doložit. Vlastně vám tu preciznost i závidím. Já píši jen to co slyším a co si pamatuju. Oproti vám jsem línej a pohodlnej. Na jednom místě jsem se dočetl o omezené rychlosti na 80 km v hodině pro motocykly. Jo vím, že něco takovýho bylo ve vyhlášce, ale taky si pamatuji, že radar v té době byla velká krychle na trojnošce, která čuměla z dálky na tebe. Jo je pravda, že přes ni někdy policajti hodili maskovací síť nebo radar schovali v křoví, ale bylo tu dost lidí, co drželi spolu, a tak už kilometr před radarem na tebe všichni blikali, že jsou tam esenbáci. No jednou jsem byl za frajera a kašlal jsem na radar. A tak nebylo divu, že mě příslušníci zastavili. Chvilku ten malej tlustej na mě koukal a pak si zase prohlížel moji motorku. Byl to pulitr s dvěma karburátory. Když si prohlídl mašinu upřel zrak zase na mě. Čekal jsem tenkrát pěknej průser, ale nestalo se. Z toho policajta vypadlo, že přesně na tomhle policejním stíhači sloužil na konci padesátých let a nevěřil, že by se s takovou motorkou ještě někdy setkal. Pak mě nabídl, že nedostanu pokutu, když mu půjčím svízt. A i když se motorka nepůjčuje, tak jsem sesedl a on nasedl. Když přijel zpátky, tak mě ještě poděkoval. Já nedostal pokutu a navíc jsme se od té doby zdravili. Jednou mě zastavil u Bíliny. Zase jsem to přehnal. Zastavil mě. Chvilku jsme si povídali a potom jsme se rozešli. Jo jo to byly časy. Lidi k sobě měli nějak blíž. A k tý osmdesátce? Prostě byla, ale vlastně jako by nebyla. Horší to bylo s kapajícím olejem a ojetýma gumama. I na ty naše konstrukční výmysly se tak nějak kašlalo. Záleželo na tom na koho si narazil. A já měl spíš štěstí než smůlu. Tak snad budu mít štěstí i s tím Kubáncem.
Díky za rozhovor
|
|
|
Podpořte MotoMagazín investováním do reklamy na jeho stránkách. Nabídněte své produkty širokému spektru zdejších návštěvníků. Nabízíme širokou škálu možností. Od obrazové reklamy, přes textovou až po PR články.
|
|
DISKUSE K ČLÁNKU
|
|
Provozovatel serveru nenese žádnou dopovědnost za obsah vložených příspěvků
|
|
| Pouze pro založení nového diskusního tématu |
|
|
|
