20. reportáž
II. čínské motocyklové dobrodružství - 20. reportáž
|
A zas je všechno úplně jinak. Trošku mi tahle expedice připadá jak Odysseova cesta z trojské války domů. Zrovna tak se protahuje a zrovna tak je plná nečekaných překvapení a zvratů.
Z továrny z Jinanu přijely dvě dámy a konečně přivezly papíry k mojí motorce. S jednou z nich se znám, je to Janet, která mě mile uvítala hned první den, kdy jsem své putování zahájil příjezdem do továrny Qingqi. Ta druhá si nechává říkat Julia. Musely letět nejdřív asi šest set kilometrů do Pekingu, pak několik tisíc kilometrů z Pekingu do Urumqi a ještě jet celou noc vlakem, než sem, do Alataw, dorazily. Přijely brzy po ránu, jediným vlakem, který sem jezdí a tak si říkám, že musí být pořádně unavené. Ale prý nejsou.
Po přivítání se jde na společnou snídani a pak hned na celnici. A netrvá to ani půl hodiny a je po starostech, průjezd motocyklu je vyřízen. Vrchní celník dostal několik dárků a na oplátku přinesl několik židlí, abychom při jednání mohli všichni sedět. Říká, že horší by to prý bylo, kdyby se motocykl měl vracet zpátky. Vývoz jde snadno, s dovozem zpět by byly značné komplikace. A pak se s námi loučí…
Skoro bych zařval radostí: Tak já můžu konečně jet!
Tedy – teoreticky bych mohl. Ale odpoledne se mnou dámy vedou rozhovor, ze kterého vyplývá, že by raději viděly, kdybych pokračoval alespoň se zbytkem tří čínských jezdců. Bylo by to prý bezpečnější a je to prý i názor továrny.
V tuhle chvíli nedokážu být tvrdý a říct ne, odpoledne startuji!
Čekám tu už skoro tři neděle, a vím, jak moc by kluci čínští do Evropy dojet chtěli. Tak říkám, že pokud dokážou vyřídit víza tak, abychom odjeli čtrnáctého, nejvýš patnáctého, tak počkám. Patnáctého musím odstartovat bez ohledu na cokoliv. Moje už jednou obnovované čínské vízum platí do sedmnáctého a podruhé už ho propadnout nenechám.
Víza pro čínské účastníky vyřizuje vedoucí expedice, který už před dvěma dny kvůli tomu odletěl do Pekingu. My tady v Alataw můžeme jen čekat, jak to dopadne. A tak, aby nám nebyla dlouhá chvíle, jedeme následující den na výlet. Vyrážíme cestou, kterou už znám. Je to odtud jediná výpadovka, která vede do Bo La, kde jsem si vyřizoval prodloužení čínského víza. Na druhou stranu se z Alataw dá jet jen do Kazachstánu…
Chtěl jsem řídit, ale volantu se drží náš mechanik Wu a jak se zdá, nehodlá se ho pustit. Kus cesty před Bo La odbočujeme a Čen říká, že se pojedeme podívat na nějaké skály. Opouštíme hlavní silnici, pak se musíme několikrát ptát na cestu a po asi pětačtyřiceti kilometrech, kdy se postupně blížíme k pásmu hor před námi, nás zastavuje závora. Národní park, kam jedeme, už je v pohraničním pásmu. Takže všichni musíme vylovit z kapes doklady a dva mladí vojáci si je pečlivě zapisují do tlusté knihy. Teprve pak smíme dál. Skály jsou zajímavě tvarované a zvětralé. Určitě to stojí za podívání, za spoustu fotek, i za tu cestu sem. Počasí je fantastické, slunce svítí, ale tak akorát, ani není nijak moc vedro. Takže se dá říci, že se výlet vydařil.
Cestou zpátky projíždíme vesnicemi, kde se zrovna češe bavlna. A taky se tu všude sklízí a na silnici čistí kukuřice.
Česačky bavlny mají kolem pasu uvázané bílé plátěné pytle a do těch strkají otrhané chomáčky bílého vlákna. Je to trochu bezútěšný pohled, když člověk vidí ten ohromný bělající se lán a v něm jen pět, šest, nebo deset česáčů. Já bych měl pocit, že mám co otrhávat do příštího roku!
Na silnicích jsou u každé druhé vesnice stanoviště se zpomalovacími rigoly a závorou. Postávají na nich obvykle dva chlapi, kteří na nás jen kouknou a automaticky závoru zvedají. Ptám se Čena proč a on mi vysvětluje, že nejsme ani traktůrek, ani náklaďák, takže jsme pro ně nezajímaví. Oni kontrolují, jestli někdo neveze kradenou bavlnu…
Obědváme v Bo La, v muslimské restauraci a není to nic moc. Tedy aspoň z mého pohledu. Před každého z nás staví talíř hodně mastné rýže s trochou mrkve a sem tam proužkem pálivé papriky. V rýži je pohozený kus uvařeného masa se žlutavým lojem a pořádnou kostí. K napití před každého z nás staví půllitr sladkého medového kvasu. Je to něco úplně jiného, než čínská kuchyně a všichni z tohohle jídelníčku mají mastné brady…
Jak sedím při cestě zpátky na místě spolujezdce, monotónní cesta pouští a to nicnedělání k tomu mě uspává. Když mi hlava spadne podruhé, říkám Wu-ovi rezolutně, že chci volant do ruky. Jak sedím za volantem je všechno v pohodě. Tady jezdí všichni hrozně pomalu. Tak trošku přidávám na tempu, abychom jeli aspoň stovkou a hned je to veselejší. Wu si vedle na sedadle pouští kazety s muzikou a vyťukává esemesky své přítelkyni, já se bavím tím, že střídavě pokukuji do zpětného zrcátka a střídavě na rozlehlou bílou plochu vpravo vedle silnice. Je to Elbin Lake, zdejší solné jezero. Široké je, že druhou stranu není vidět a dlouhé několik desítek kilometrů. Tlustá vrstva bílé soli se místy táhne až těsně k silnici. Ptám se Čena a ten mi říká, že na jaře tu voda bývá, ale slaná, tohle není jezero sladkovodní.
Když dojíždíme do městečka, ukazuje Čen, abych zastavil před poštovním úřadem. Divím se, že by měli v neděli odpoledne otevřeno, ale dámy, které jely na výlet s námi, se zas na oplátku diví, že já se divím. V Číně prý funguje pošta nepřetržitě.
Čen opravdu za chviličku přináší tlustou obálku, sláva, moje mapy jsou tady!
Hned po příjezdu, při první seznamovací návštěvě v klubu v Lianyungangu, jsem se zmínil, že mám s sebou na celou cestu mapy. Všichni je chtěli vidět. Pak se pracovalo na přípravě motorek a mezi tím mapy ze stolu někdo uklidil. Říkal jsem si, že je nejspíš vedoucí expedice někam přibalil, nechtěl jsem nikoho dál otravovat a už jsem se o to nestaral. Až tady, ve chvíli, kdy jsem zjistil, že nejspíš budu muset v cestě pokračovat sám, jsem se o nich zmínil. A samozřejmě se zjistilo, že s sebou nejsou. Že je někdo tehdy v klubovně jen někam pohodil a s sebou se nevzaly.
Znamenalo to do Lianyungangu zatelefonovat a pak čekat, jestli se mapy najdou. A pokud ano, kdy sem do Alataw poštou dorazí. Čen mi sice nabídl, že kdyby bylo nejhůř, dají mi na cestu mapy jejich. Jenže já nevím, jestli si někdo z vás umí představit, jak by se asi orientoval v čínské mapě! Obrysy kontinentů i zemí souhlasí, to ano. Ale každé jméno města, každá vesnice i jakýkoliv jiný údaj, všechno je v čínských znacích!
Těch skoro deset tisíc kilometrů, které mě odtud ještě čekají, přeci jenom raději pojedu podle map svých…
 |
| Chutné pečivo k snídani dělají Číňané v rozpáleném oleji přímo na ulici. Oheň v bubínku rozfoukává ventilátor a pánev s vroucím olejem olizují plameny přímo, kamínka nemají plotnu. |
 |
| V obdělaných částech čínské pouště se daří bavlně. Jsou jí tu nedohledné lány. Znamená to ovšem stovky kilometrů zavlažovacích koryt, aby si poušť nevzala člověkem dobytá území zase zpět. |
 |
| Kukuřice se nejlíp zbavuje šustí na silnici. V některých vesnicích je průjezd skoro nemožný. Zvlášť, když si místní svou úrodu, rozloženou na asfaltu, ohraničí pořádnými kusy kmenů stromů, nebo velkými kameny. |
 |
| Skalní útvary tu mají spoustu podob. Některé jsou dokonce označeny tabulkami s názvem: tohle je zamilovaná lama. |
 |
| Zvětrávání zdejších skal má zvláštní podobu. Nebýt rozzářeného slunečního dne, byly by některé partie až děsivé. Jako by na člověka shlížely desítky prázdných očí obrovitých lebek… |
|
|
|
Podpořte MotoMagazín investováním do reklamy na jeho stránkách. Nabídněte své produkty širokému spektru zdejších návštěvníků. Nabízíme širokou škálu možností. Od obrazové reklamy, přes textovou až po PR články.
|
|
DISKUSE K ČLÁNKU
|
|
Provozovatel serveru nenese žádnou dopovědnost za obsah vložených příspěvků
|
|
| Pouze pro založení nového diskusního tématu |
|
|
|
