13. reportáž
II. čínské motocyklové dobrodružství - 13. reportáž
|
Po čtyřech dnech vyrážíme z Urumqui, zajezdit si do hor na koních
Ráno, když se jdu mýt, potkávám se na chodbě s vedoucím výpravy. Tak se ho ptám, jestli se dneska už pojede. Tedy ptám: ukazuji posuňky, protože jestli já znám kolem padesáti anglických slov, tak on tak asi pět. I tak se ale konečně dozvídám pravou příčinu, proč jsme ještě tady! Čeká se na čtyři motory, které mají přijít z Jinanu!!!
Nevím zcela přesně, co se děje. Je sice pravda, že dva kluci motory lehce přidřeli, ale kromě toho, že jim občas lehounce zakouří, jdou pořád dobře. S tím bych se vůbec nezabýval a v klidu s tím dojel. Nebo že by měli něco v nepořádku s papíry? Jestli je někde nějaká chyba a nesouhlasí čísla v technických průkazech, nebo ve vývozních povoleních? Kvůli tomu už přece dvě z motorek odvolali, už nás jede jen osm...
Když se na to Čena ptám, tak říká, že nemám mít starosti. Moje mašina prý má papíry vyřízené a v pořádku...
V půl desáté přichází na náš pokoj mechanik Wu, že se mají motorky vystrčit ven. Tenhle hotel je trošku zvláštní. Jeho přízemní vstupní hala je totiž zároveň prodejním prostorem obchodu s elektrickými bicykly a skůtry. Mám pocit, že je to rodinný podnik. Majitelce patří hotel i prodejna, ve které dělají její kluci. Večer, když prodejna končí a zavírá, smíme si motorky nastrkat dovnitř, aby byly zamčené a pod střechou. Ale ráno se zas musí vystrkat ven, aby mohl obchod začít fungovat.
Dneska hned po vystrčení se všichni zbláznili! Startují motory a zkouší na plný plyn, jestli jim kouří výfuk. Já to nemůžu slyšet!!! Studený motor okamžitě po nastartování vytočit do plných obrátek a tam ho držet, za to bych těm klukům čínskejm ruce urazil. A to to chtěli zkusit i na tom mém! Dávám naprosto rezolutně najevo, že já to takhle zkoušet nehodlám a nebudu! Že jsem se svým motorem spokojen a že nekouří. Jednička přišel a zkusil mi vzít za plyn, ale to už jsem věděl, co má za lubem a tak jsem mu hned ruku z heftu srazil. A ukázal, že dokud se motor neohřeje, tak že ani nápad...
Po obědě se jdu na chvíli cournout sám do města. Zkouším sehnat digitální šupléru, ale nemám štěstí, nemají ji. Mohl bych si koupit normální, obyčejnou, ale tu mám a to mi připadá zbytečné. A tak kupuji jen pár matkových klíčů, abych si povylepšil vybavení mojí motorky. Ze zvědavosti procházím i jeden opravdu luxusní obchoďák. No, a abych pravdu řekl, něco takového jsem ještě neviděl, pohybuji se asi v životě v obyčejnějších kruzích... Ve všech patrech jen to nejluxusnější zboží nejznámějších světových značek: Pierre Cardin, Tissot, Victorinox, Phillips, Zippo. Ať se jedná o dámské prádlo, kravaty, hodinky, boty, nebo kapesní nože, jen ty opravdu nejluxusnější značky. A kupodivu, ačkoliv je všecko desetkrát tak drahé, zákaznici tu jsou...
Ne, Čína není chudá země.
Když se pak vracím před hotel, konečně zjišťuji, jak to s těmi motory, na které se čekalo, je. Wu právě třídí čtyři krabice, ve kterých přišly. Budou se měnit! A ne kvůli nesrovnalostem v papírech, budou se měnit kvůli tomu přidření. Co je na tom nejzajímavější a co by mě bylo vůbec nenapadlo: oni nechali během těch čtyř dnů, co tady na to čekáme, extra vyrobit motory se stejnými čísly! Proto Wu každou krabici otevírá, pečlivě zjišťuje výrobní číslo a pak ji staví vedle příslušného motocyklu.
Motory se mění pětka, osmička a jedenáctka. Pětka to mění sám, Wu mu přitom pomáhá, jedenáctka to nechává dělat ve vedlejší správkárně motocyklů. Vyndané použité motory se nakládají do dodávky a s tou pak zástupce QINGQI odjíždí.
K večeru, když jsou technické práce hotové, z hotelu definitivně odjíždíme. Vedoucí říká, že dneska jedeme někam do kopců, zajezdit si na koních. Tak to jsem zvědav...
Teprve při výjezdu z města vidím jeho centrum – tedy z dálky – a je to jak silueta newyorského Mannhattanu. Samý mrakodrap. Urumqui je veliké a krásné město, které také leželo na hedvábné stezce. Dneska má dva miliony obyvatel - a to už je nějaká metropole!
Jedeme asi pětatřicet kilometrů daleko, do směru, kde se rýsují kopce. A protože dneska je celkově dost chladno a ještě silnice stoupá, během cesty se postupně přioblékám. Jako první si beru přes triko flísku. Protože to nestačí, při další zastávce přidávám navrch bundu a pak, když zajíždíme k benzínce natankovat, navlékám ještě i vysoké boty a rukavice. Je najednou zatracená zima. Po těch předchozích dnech skoro čtyřicetistupňových veder je to hodně velký rozdíl a chtělo by to pár dní aklimatizace.
Cesta se větví, a doleva je značen lyžařský areál. Sem zahýbáme a po dalších pětadvaceti kilometrech jsme na místě.
Dorážíme do zdejšího horského střediska Silk Road Ski Center. Čeká tu celá řada motorkářů, aby nás mohli přivítat. Což samozřejmě znamená společné fotografování na deset různých způsobů. Nejdřív s motorkami proti kopci. Pak si ale reportéři vymýšlí, že by je chtěli obráceně a tak je musíme otáčet čumákem dolů. A to je dost riskantní. V té chvíli se jim nechce stát na bočních opěrkách. Jakmile povolí trošičku komprese, okamžitě se sklápí dozadu. No a stačí, aby se vedle mě natlačil svým neomaleným způsobem Ma, a už moji motorku poráží. Naštěstí plexi vydrželo. Prasklo jen sklo v pravém zrcátku. Jinak bych ho musel snad...
Společná večeře je v jídelně, která mi zatraceně připomíná odborářská rekreační zařízení padesátých a začátku šedesátých let. Prosklený barák, svařený ze železných vinglů, postavený na okachlíkovaném soklu. Otevírací okna jsou taková ta dílenská, na obrtlík. Všechno bylo kdysi natřeno krémově bílou barvou, dneska už hodně zašlou. Uvnitř jsou krovy, svařené do příhrady z lešenářských trubek, orezavělé, s těmi se už nikdo nenatíral. A navrch plechová vlnitá střecha. Ale vevnitř? Veselo...!
Večeře je grandiózní, stoly se prohýbají pod tradičními čínskými pokrmy, jenže já ochutnávám jenom tři malilinkaté kousíčky okurky s česnekem. Po tom, jak jsem přibral při oficiálních večeřích během začátku cesty, tak teď, než dojedeme do Evropy, musím deset kilo zhubnout!
Skrz špinavé sklo je vidět, jak se vedle kuchaři snaží, aby stíhali. Aby byli všichni hosti spokojeni. Ale jídla je tolik, že se ho nesní ani polovina. Pak se strhává pitka, při které koluje děsné množství čiré čínské vodky. Oni si jí nalévají plné ty čajové misky!!!
Chvíli pro formu připíjím malinkatými sklínkami piva, nechci nikoho urazit, ale pak už to jenom markýruji a jak jen to jde, se ztrácím. Tohle nějak není pro mě. Zpít se do němoty, to mi, ani mezi motorkáři, jakživo nepřipadalo jako ten nejtoužebnější večerní program...
Spíme na dřevěné podlaze ve velké jurtě, celá naše skupina dohromady, motorky venku. Každý má jednu deku pod sebe, druhou navrch a pod hlavu tlustý polštář. Je plněný něčím tvrdým a sypkým, nejspíš zrním. Ale ve studném horském vzduchu se spí dobře. Zítra si zajezdím na tom koni...
Na tachometru dnes naskočila cifra 5705, takže do šesti tisíc kilometrů už moc nechybí.
 |
| Mění se motory, ještě přehodit páčku řazení a je hotovo... |
 |
| Prodavač vařených sladkých potatoes přímo na chodníku velkoměsta. |
 |
| Takhle se na ulici připravují špízy. Co by tomu řekl náš hygienik nevím, ale buďte ubezpečeni, že jsou chutňoučké... |
 |
| A opět jsem přistižen, jak makám na půjčeném notebooku. Ačkoliv bych místo toho mohl s ostatními pít a slavit. A ještě tvrdím, že to pak musím za každou cenu poslat někam do ček repablik... |
 |
| V téhle jurtě budeme spát. Já, jezdec číslo jedna, který stojí vedle, i všichni ostatní z naší party. |
 |
| I z letmé fotky, střelené jednou rukou za jízdy z motorky, jsou vidět siluety výškových budov v centru Urumqui, kam se po příjezdovce blížíme. |
|
|
|
Podpořte MotoMagazín investováním do reklamy na jeho stránkách. Nabídněte své produkty širokému spektru zdejších návštěvníků. Nabízíme širokou škálu možností. Od obrazové reklamy, přes textovou až po PR články.
|
|
DISKUSE K ČLÁNKU
|
|
Provozovatel serveru nenese žádnou dopovědnost za obsah vložených příspěvků
|
|
| Pouze pro založení nového diskusního tématu |
|
|
|
