11. reportáž
II. čínské motocyklové dobrodružství - 11. reportáž
|
Nejnebezpečnější okamžik...
Tak máme za sebou dvě etapy jízdy pouští. Ta včerejší byla zatím nejtěžší, protože se jelo asi sto třicet kilometrů pískem a kamením. Kluci čínský jsou magoři. Dokud jedeme po perfektní asfaltce, courají se mezi padesátkou až pětašedesátkou, až všichni za jízdy usínají. Ale v takovémhle terénu najednou jako kdyby se probudili. Jako by museli ukázat, co umí a jedou hlava nehlava. Když říkám hlava nehlava, tak to myslím vážně. Včerejší den byl ve znamení několika pádů a přitom stačilo jen trochu ubrat plyn, nebýt tak hrr...
V písku stačí nepatrná ztráta rovnováhy, malé hnutí řidítky do strany a už jdete. Smyk na přední kolo je nezvládnutelný a jak ho chytíte, následuje už jen pořádné vyválení v oblaku prachu. Mám pocit, že zásoba náhradních spojkových a brzdových páček už došla a zásoba zpětných zrcátek se také hodně tenčí. Hlavou jede jen náš mechanik Wu, který je jezdec klidný a perfektní. Na něm je vidět, že nemusí nic dokazovat a že to umí stejně tak na blátě, jako v písku. Takže v téhle chvíli už jsme jen dva, kdo ještě nespadli.
Té první etapě pouští předcházela večeře v Jia Yu Guan, na kterou dlouho nezapomenu. Dovezli nás někam až na kraj města. Z cesty už byla jen prašná polňačka a okolo všechno čím dál zarostlejší. A mezi tím najednou vrátka do kouzelného sadu. Strom vedle stromu ovocný, obsypaný hruštičkami, jablky a nevím čím čínským.
Uprostřed sadu se vypínala obrovská jurta z bílého betonu, s oblou, barvami natřenou kupolí a okny ve stěnách. A to nejlepší: korálový závěs před vchodem držela lákavě zvednutý černovlasá krasavice v dlouhých červených šatech. Rukávy samý penízek a zlaté manžety. V té chvíli, kdy na mě mrkla šikmýma očima, jsem byl beznadějně ztracen...
Když pokládala jídlo na stůl, otočila desku s miskou vždycky nejdřív ke mně. Čaj mi chodila s úsměvem dolévat, kdykoliv jsem jen upil. A když přišla potřetí, přinesla čaj ve zvláštní sklenici, postavila se přede mne a já nevěděl, co mi říká. Naštěstí do mě z obou stran strčili a Čen mi šeptem řekl, ať povstanu, to že je slavnostní přípitek, jen pro mě. Na hodně štěstí po cestě, na hodně štěstí v životě a na hodně štěstí vůbec!
O chvíli později pak šla pustit muziku a vyzvala mě k tanci. Kdy já naposled tančil? Skončili jsme s potleskem, pak tančila dál sama, po čínsku, po arabsku a já nevím jak ještě. Být o dvacet let mladší (tedy já, ne ona!), byl bych možná v pokušení, přivézt si ji s sebou z cest. Coby vzácný cestovatelský úlovek. Ale to ona nejspíš zrovna chodila do školky.
Kolik jsem za tu dobu vypil toho čaje, nemám ani tušení. Ale určitě víc, než kdy v životě dohromady...
Máme za sebou už víc než polovinu trasy po čínském území a míříme na západ. Dnes jsme uprostřed pouště přejeli hranice provincie Gansu a poprvé se tu na cedulích u silnice kromě čínštiny objevují nápisy v arabštině. Po skoro čtyřsetkilometrové etapě končíme v městě Ha Mi. Také tentokrát vedla naše cesta nádhernou pouští a děsným vedrem. Ale vedla po naprosto dokonalé asfaltce. A protože dnes sebral motocykl prvnímu jezdci sám vedoucí výpravy, tak aby se svezl, už to nebylo courání mezi šedesátkou až sedmdesátkou, hned se jelo o dvacet kilometrů víc.
První starostí po dojezdu do cíle etapy byla dnes výměna oleje a ošetření motocyklů. Dokonce došlo zas jednou k namazání řetězů. Už se mi podařilo našeho mechanika přesvědčit, že je zbytečné na řetězy používat nový olej. Ten černý, co vypouštíme z motorů, udělá tutéž službu a navíc je horký, takže je jakž takž šance, že snad trochu zateče dovnitř, mezi válečky řetězu, kde by ho bylo potřeba nejvíc.
Od první chvíle, kdy jsem motocykl dostal do ruky, sháněl jsem se po dvou věcech: po tlakoměru na pneumatiky a po klíčku na utahování drátů v kolech. Tlakoměr jsem nesehnal, tady snad nikdo ani neví, co to je. Klíček na utahování drátů jsem sebral z ruky jednomu mechanikovi v motocyklové dílničce a dal mu za něj pět yuanů. Hned ten den jsem zjistil, že byl nejvyšší čas! Že dráty zrovna moc utažené nebyly. Tak jsem v pauze, kdy ostatní seděli u oběda, obě kola okamžitě podotahoval. A od té doby obden pravidelně kontroluji a sem tam přitáhnu. Po včerejší etapě kamením pouště najednou mají skoro všichni pár drátů v zadním kole prasklých, jen mně výplet drží.
Divoch Ma, který sebou během dne seknul dvakrát, má drátů prasklých tolik, že vedoucí výpravy ráno před hotelem vytahuje z doprovodného auta rezervní zadní kolo nové a mechanik ho Ma-ovi vyměňuje. Než ho zamontovává, beru svůj klíček na utahování drátů – a samozřejmě! Dráty jsou i v tomhle kole volné, ačkoliv je nové, ještě zářící chromem, přímo z fabriky...
Od té chvíle jde můj klíček z ruky do ruky a dráty, co v rozpleteném Ma-ově kole zbyly, si teď ostatní jezdci rozebírají a nahrazují jimi ty své prasklé. Moc to neumí, ale je na čase, aby se to naučili. Chtějí-li dojet...
Málem máme při tom vyměňování Ma-ova zadního kola průšvih. Jsme v městě Au Xi – Gua Zhou, Čen mi řekl, že tohle město má už odedávna dvě jména. Je to město nezvykle pěkné a po celém centru tu mají překrásné široké chodníky s keramickými dlaždicemi, proloženými pruhy leštěného červeného kamene. A, což jsme netušili, taky tu mají uniformované městské strážníky, kteří to přísně hlídají. Až když na nás jeden z nich už zdálky řve megafonem, tak nám dochází, že v tomhle městě nikde žádný motocykl ani rikša na chodníku neparkuje! A my tu nejen rozestavěli všech našich osm motorek, ale klidně si je na té parádní dlažbě rozebíráme a opravujeme!
Ano, v Au Xi – Gua Zhou mají nádherné chodníky, které museli stát nepředstavitelně peněz. A taky si to dobře uvědomují...
 |
| Dělat frajeřinky po cestě, to by Ma-ovi šlo. Ale do vyměňování zadního kola se mu moc nechce... |
 |
| Jsme na hranicích provincie Gansu. Do cíle dnešní etapy zbývá 289 kilometrů tím největším vedrem a pustou pouští. Jenomže je to po asfaltce. Takže ve srovnání s průjezdem pouští v Mongolsku žádné dobroružství... |
 |
| Únava po dlouhém úseku kamením a pískem zmohla i Maa. Usnul před obědem u misky čaje dřív, než mu přinesli tyčky a jídlo... |
 |
| Jedna z nejstarších dochovaných čínských pevností. A to, co se táhne od ní, je původní velká čínská zeď. Daleko a daleko starší, než ta, která je dnes známá... |
 |
| Setkání dvou věků: velbloudi a vedle nich motocykl, vybavený notebookem. Mimochodem, bez tohohle půjčeného notebooku MSI byste si mé reportáže z cesty Čínou číst nemohli... |
 |
| Nejnebezpečnější okamžik expedice! V téhle chvíli jsem byl skoro ztracen... |
|
|
|
Podpořte MotoMagazín investováním do reklamy na jeho stránkách. Nabídněte své produkty širokému spektru zdejších návštěvníků. Nabízíme širokou škálu možností. Od obrazové reklamy, přes textovou až po PR články.
|
|
DISKUSE K ČLÁNKU
|
|
Provozovatel serveru nenese žádnou dopovědnost za obsah vložených příspěvků
|
|
| Pouze pro založení nového diskusního tématu |
|
|
|
