7. reportáž
II. čínské motocyklové dobrodružství - 7. reportáž
|
30.července – neděle
Dneska je volno! Je neděle a máme odpočinkový den, dneska se s žádnou etapou nepočítá. Vstáváme s Čenem až před devátou a než se v klidu osprchujeme, jsou už všichni z hotelu pryč. Já si tentokrát po dlouhé době přináším z motorky i holicí strojek a zkouším, jestli se dokážu oholit, protože ze zkušenosti už vím, že po čtyřech dnech mám strniště tak vysoké, že ho můj Braun nebere. Je to o to horší, že na to nevidím, v koupelně není v tomhle hotelu zásuvka a v pokoji, kde zásuvky jsou, zas není v jejich dosahu zrcadlo. A ještě jsou zásuvky dole u země, takže se nakonec holím v kleče na čtyřech, s hlavou pod hotelovým psacím stolem...
Včera u večeře jsem vypil asi čtyři malé plechovky piva. Asi je to v Číně dost, protože najednou jsem si všiml, že Čen má starosti, abych se snad neopil a neudělal ostudu. Když jsem mu mými asi pěti anglickými slůvky vysvětlil, že není třeba se čeho bát, že v Čechách pijeme pivo v daleko větší míře a jsme na to zvyklí, okamžitě se mi omluvil. Jenže já od té chvíle přemýšlím, jestli třebas není tajný policajt, nebo něco podobného. A jestli vlastně nemá za úkol mě celou cestu hlídat. Figurou a kondicí by na to docela i vypadal na Číňana je poměrně dost bedna. Tak se ho při snídani nenápadně ptám, co je jeho džob, jaké má zaměstnání. Ale on mi říká, že je učitel. Že je ze Šanghaje a že vyučuje angličtinu. Jeho syn prý hodně cestuje po Evropě, hlavně prý jezdí do Švýcarska, od něj že má ten stejný švýcarský kapesní nůž, jako já.
Snídáme lidově, v úzké uličce hned za hotelem. Pod stromy na chodníku je pár nízkých stolků a ještě nižších stoliček, vaří se venku, hned vedle. A občas vám spadne ze stromu list do misky s jídlem. Dávám si jedno vejce a dvě dozlatova v oleji opečené tyčky z nadýchaného těsta. K tomu trochu zeleniny a místo čaje Čen objednává dvě misky něčeho bílého. Je to teplé a chutná to jako voda, ve které se vařila rýže. Tedy skoro nijak.
Od rána svítí slunce a je mimořádné horko. Čen říká, že zajedeme podívat se do centra, jen tak se cournout. Jsme v Zhen Zhou, hlavním městě zdejší provincie, což znamená v městě velkém.
Pár kroků a potkáváme třetího nejstaršího člena týmu, tak jdem tři dědci na vycházku. Čenovi je šedesát, o tři míň než mně, tomuhle je padesát osm. Nejdřív prý k doktorovi. Ptám se proč a Čen ukazuje na můj červený flek na vnitřní straně pravého lýtka. Dva dny jsem jezdil s odepnutými spodními půlkami nohavic a tak mám seškvařené chlupy a drobet ožehnutou kůži od výfuku. Je moc blízko a plechový chránič, který by ho měl stínit, je malý.
Chechtám se a říkám, že na tohle doktora nepotřebuji, že to je maličkost. Teď už jezdím s dlouhými nohavicemi a za tři dny to zmizí samo. Tak si jdou oni dva aspoň dát změřit tlak...
Do centra jedeme autobusem a já v něm zjišťuji, že dnešní generaci mladých Číňanek už opravdu docela pěkně začínají narůstat prsa! Liana v továrně v Jinanu se mě ptala, jestli v Čechách taky mladé holky drží dietu, aby byly hodně štíhlé, tak jsem jí potvrdil, že jo. A ona mi hned nato vysvětlovala, že sen každé z nich je mít prsa nejmíň tak velká, jako nosí Evropanky. No jo, můj sen je to taky...
Na centrální křižovatce to v Zhen Zhou mají zajímavě vyřešeno. Kolem dokola je krytý okruh ze skla a nerezu, určený pro chodce. Jde nad všemi, do centrální křižovatky směřujícími, ulicemi a jako dominanta stojí uprostřed čínská zvonice, ze které každou hodinu zaznívá zdejší Big Ben. Samozřejmě z nahrávky, ne skutečný, což mi připadá docela škoda. Čen říká, že v poslední době všechna čínská města dostávají tenhle světový architektonický styl, ale že je to nedobré, protože tu není nic jejich vlastního, čínského. A s tím bych docela souhlasil. Odněkud zaznívá muzika, úplně jako by to byla ABBA, jenže čínská kopie. Je to skoro stejné, a přece ne identické...
Dáváme si každý kornout zmrzliny, pak ještě, to už jdeme na zpáteční autobus, kousek oranžového broskvového melouna a jedeme se zpět k hotelu. To nejlepší z celé procházky vidím až teď, z autobusu. Kde se vzala, tu se vzala, jede za námi krásně ustrojená dáma na skůtru. Na hlavě velký klobouk, vypadající jak z krajky, a před koleny veze obrovského dalmatina! Pes se napříč skůtru sotva vejde, v pravo mu trčí přední půlka s hlavou, kterou zvědavě kouká na cestu, na levé straně skůtru mu čouhá zadek a dlouhý bílý ocas. Ale je naprosto klidný a ten mumraj a provoz kolem ho vůbec nevyvádí z míry. Dáma je taky klidná a ani ji ten mumraj a provoz nevyvádí z míry. Jen já před zadním sedadlem autobusu stepuji nervozitou, jestli se mi tuhle neuvěřitelnou scénu podaří vyfotit a pokud ano, tak jak to přes sklo dopadne...
Po obědě Čen zalehává do postele a odpočívá, já sedám k počítači, abych napsal další reportáž a udělal kus práce. V půl čtvrté klepe na dveře pokoje náš šéfmechanik, že se jde dělat údržba na strojích. No konečně! Já už včera večer říkal Čenovi, že bych rád, aby mi půjčili krabici s nářadím. Že musím přemontovat houkačku někam jinam, protože kvůli mým držákům na kufry jsem ji přemístil pod nádrž, ale tam bylo málo místa. Nádrž houkačku stiskla a ta nehouká. Doma v Čechách mě nenapadne ji použít za celý rok. Ale tady jsou na to všichni zvyklí a už jsem si všiml, že když někoho hodláte předjet, ať už je to kolař, řidič rikšy a nebo náklaďák, jak nezahoukáte že jedete, klidně vám tam vjede on a odbočí vám před nosem. Takže houkačka musí být!
Všichni měníme oleje, napínáme řetězy a mažeme je olejem a mě to nedá, mašina má už přes patnáct set kilometrů za sebou, tak odšroubovávám víčka na hlavě a kontroluji, jestli mají ventily přijatelné vůle. Je to oukej. Jen musím při té příležitosti konstatovat, jak moc pokročila konstrukce motorů od šedesátých let, kdy jsem začínal jezdit já. Dnes už žádná korková, papírová nebo klingeritová těsnění, která se obvykle při demontáži přetrhla a musela se vystřihovat nová. Teď je všechno na gumové O kroužky a ty jsou věčné. Můžete víčka povolovat a přitahovat do nekonečna – těsní to pořád...
Na závěr jedeme nechat motorky umýt. Je to prý jen kousek od hotelu, ale na křižovatce zatáčí vedoucí jezdec doprava místo doleva a tak to chvíli trvá, než umývárnu najdeme. Nejdřív bláto, nasbírané za tři dny jízdy v dešti, pořádně ostříkat, a pak se celé motorky pokrývají aktivní pěnou. Vypadá to, jako zasněžené v zimním ránu. Až pak se kluci z umývárny chápou houby a hadrů a mytí dodělávají ručně. Nakonec hadrem osušit a domýt maličkosti, které se přehlédly. My jen postáváme a posedáváme kolem a dohlížíme, aby se všechno jen blýskalo...
Zítra zas budeme dělat parádu. Tedy v případě, že období dešťů už skončilo a nezačne opět pršet!
 |
| Centrální křížovatka v Zhen zhou s čínskou zvonicí v tradičním stylu. |
 |
| Tak se to podařilo! Za cloumavé jízdy a přes zadní okno autobusu. Jen ten černý oblouk v pravém dolním rohu fotky, to je opěradlo autobusového sedadla. S tím se nedalo, v té chvíli, nic dělat... |
 |
| Náš divočák v týmu, Ma, zešílel! V horkém nedělním dopoledni si nechal na levé předloktí vytetovat štíra a protože jade pod startovním číslem tři, hlavu si nechal oholit tak, aby na ní měl jen tři černé puntíky!!! |
 |
| Jak zasněžené... |
 |
| Po patnácti stech kilometrech je dobře vidět, jak je od žhavých výfukových plynů vypálený lak na koleně výfuku. A jak mrňavý je stínící plech, který by měl chránit před sáláním lýtko jezdce. To je zatím ten jediný nedostatek, který jsem na mé QINGQI – YUKI objevil... |
|
|
|
Podpořte MotoMagazín investováním do reklamy na jeho stránkách. Nabídněte své produkty širokému spektru zdejších návštěvníků. Nabízíme širokou škálu možností. Od obrazové reklamy, přes textovou až po PR články.
|
|
DISKUSE K ČLÁNKU
|
|
Provozovatel serveru nenese žádnou dopovědnost za obsah vložených příspěvků
|
|
| Pouze pro založení nového diskusního tématu |
|
|
|
